Tigran Hamasyan: Manifeste

O podujatí

Dvě věci jsou na Tigranu Hamasyanovi naprosto zásadní. Podařilo se mu naprosto organicky vštípit jazzu zcela specifický hudební výraz s arménskou duší, a podařilo se mu to už jako velmi mladému. Jeho cesta k pianu začala už ve třech letech, přičemž od šesti se hudbě věnoval systematicky. Ačkoliv ho v dětství lákala spíše dravost metalových kytar, v devíti letech se plně odevzdal jazzu. Kromě studia složitých harmonií a struktur se zaměřil především na improvizaci. Už v dospívání si uvědomil, že jeho arménské kořeny jsou stejně zásadním zdrojem inspirace jako nahrávky amerických legend, a začal lidové motivy své vlasti vplétat do vlastních skladeb. Tento tvůrčí směr si udržel i po přesídlení do USA, kde v hudebním rozvoji pokračoval. Hamasyanovu ranou kariéru definuje řada úspěchů, které svět upozornily na výjimečný zjev z arménského Gjumri. V šestnácti letech triumfoval ve francouzské soutěži Jazz à Juan Révélations i na festivalu v Montreux, kde získal Cenu kritiků. V devatenácti letech ovládl prestižní soutěž Thelonious Monk Institute v Los Angeles. V té době už měl navíc na kontě svou prvotinu World Passion. Od té doby stihl vydat deset studiových alb, která se většinou pohybují na hraně jazzu a arménské lidové hudby, s občasnými odbočkami k progresivnímu rocku. Po zkušenostech u velkých vydavatelství jako Verve nebo ECM zakotvil u novátorského labelu Nonesuch. Právě zde vydal album StandArt, na kterém se poprvé v kariéře plně soustředil na interpretaci amerických jazzových standardů z pera velikánů, jako jsou Jerome Kern či Charlie Parker. Následující album The Bird of a Thousand Voices bylo ve znamení návratu k vlastním kořenům v rámci koncepčního dvojalba inspirovaného arménskou lidovou pohádkou. Na aktuální novince Manifeste se Tigran Hamasyan posouvá k hutnějšímu soundu na pomezí jazzu a progresivního rocku, přičemž do hry zapojuje i metalově laděnou kytaru. Impozantní projekt vznikal dva roky v různých studiích po celém světě komplexní, bohatou produkcí. Navzdory zvukové dravosti zůstává autor věrný svým kořenům, což dokazuje využitím tradičních arménských nástrojů nebo spoluprací s Jerevanským státním komorním sborem. Deska je koncipována jako introspektivní hledání identity, v němž Hamasyan propojuje hned několik hudebních světů do jednoho pestrého a překvapivého celku. Převedení studiové nahrávky na pódium bude nepochybně velkým zážitkem.