Silver-Garburg klavírní duo

O podujatí

Program: Felix Mendelssohn: Sen noci svatojánské Bohuslav Martinů: Fantasie Bohuslav Martinů: Tři české tance Erwin Schulhoff: Ironie, op. 34 pro čtyři ruce Maurice Ravel: La Valse Koncert klavírního dua Silver-Garburg nabízí dvě díla autorů spjatých s židovstvím, Mendelssohna a Schulhoffa, a rovněž dvou skladatelů zasažených válečným děním ve Francii, Martinů a Ravela. Na díla všech čtyř autorů dolehla v různých podobách válečná a politická situace – ať už zákazem jejich provádění, exilem či pozdějším potlačováním jejich odkazu. Přesto všechny skladby tohoto koncertu mistrovsky pracují s nadsázkou. Ta se projevuje různě – lehkými hudebními vtipy, parodováním či posouváním významu toho, co pokládáme za tradiční a ustálené. Rodilí Izraelci Sivan Silver (1976) a její partner Gil Garburg (1975) studovali mimo jiné u věhlasného izraelského pianisty ArieVardiho a zařadili se vedle Borise Giltburga, Francesca Piemontesiho nebo YundiLi mezi jeho nejlepší studenty. Silver i Garburg se plánovali stát sólisty, ale myšlenka společné tvorby je oslnila natolik, že spolu vystupují již bezmála třicet let. Od ostatních klavírních duí je odlišuje pravidelné uvádění soudobé hudby, na kterou se v Izraeli ostatně klade větší důraz než v českém hudebním vzdělávání, dokonalá souhra a tvorba vlastních originálních transkripcí. Milovníky klasické hudby nadchne Sen noci svatojánské od Felixe Mendelssohna, německého romantického skladatele a také vnuka židovského filosofa Mosese Mendelssohna. Felix Mendelssohn se stal pro nacisty synonymem židovství, tudíž jeho hudbu zakázali coby „zvrácenou“ a ničili jeho sochy, nehledě na skladatelovu příslušnost ke křesťanské víře. Prakticky ihned po pádu nacistického režimu si Mendelssohnova hudba díky zpěvnosti a průzračnosti našla cestu zpátky na koncertní pódia. Půvabný Sen noci svatojánské Mendelssohn napsal v roce 1826, v pouhých sedmnácti letech, inspirován stejnojmennou komedií Williama Shakespeara. Ačkoliv komponista netušil, že jednou nadejdou hrůzy druhé světové války, diskriminace Židů si byl vědom a kvůli antisemitismu trvale udržoval odstup od své židovské identity. Bohuslav Martinů, rodák z Poličky v Pardubickém kraji, si po celý život vážil české lidové písně a její vliv ve své tvorbě hrdě přiznával. Ačkoliv jeho Fantasie vznikla roku 1926, kdy v Paříži nasával francouzské kompoziční trendy, místy probleskují úryvky jako vypůjčené z české lidové písně, mísící se s odvážnými zvukovými obrazy à la Stravinský a s novátorskými postupy přejatými od soudobých pařížských skladatelů. Ve stejném roce, kdy vznikla Fantasie, se Martinů seznámil s budoucí manželkou Charlotte Quennehen. Pobyt ve Francii měl pro skladatele navzdory profesním i osobním úspěchům hořkosladkou příchuť, neboť se po podepsání Mnichovské dohody již nemohl vrátit do vlasti. Rovněž ve Francii se cítil ohrožen, a tak s manželkou v roce 1941 emigrovali do USA a později do Švýcarska. Přestože se Martinů do Československa nemohl kvůli totalitnímu režimu s protizápadním étosem vrátit, nikdy na něj nezapomněl, což dokazuje jeho nezaměnitelně česká hudba. Životní pouť Erwina Schulhoffa začala v aškenázské židovské rodině v Praze. Již od deseti let v něm viděl skladatelskou naději Antonín Dvořák, při studiích v zahraničí pak Claude Debussy, Max Reger a další osobnosti. Schulhoff hned dvakrát obdržel Mendelssohnovo stipendium, určené na podporu mladých kompozičních talentů. Židovský hudebník patřil mezi jedny z prvních autorů vážné hudby, kteří se nebáli přejímat prvky jazzu, dadaismu a grotesky a zařazovat je do seriózní tvorby. V roce 1920 umělecky pravdivě ztvárnil svůj světonázor, získaný patrně během první světové války, a kompozici nazval Ironie, op. 34. Schulhoff toužil být revolucionářem, uniknout od zastaralé hudby, kterou vnímal coby imperialistickou. Jeho původ i svobodomyslnost se těžce střetly s nacistickou ideologií, a tak se ocitl na černé listině. Koncert završí výrazný rukopis Maurice Ravela, předního zástupce impresionismu a jednoho z nejslavnějších francouzských skladatelů. Vedle Bolera nebo Pavany za mrtvou infantku patří k jeho stěžejním dílům La Valse. Dílo z let 1919 a 1920 evokuje svými erupcemi, vířením, znepokojivými disharmoniemi i sladkostí vídeňského valčíku obraz bortící se Evropy, konce císařství a zápasu o život lidstva, kdy se skladatel nostalgicky ohlíží za klidnějším 19. stoletím. Ravel La Valse zkomponoval pro impresária Sergeje Ďagileva, jenž k hudbě slíbil zajistit baletní choreografii, avšak po prvním poslechu od záměru ustoupil s tím, že skladba je „portrétem baletu, nikoliv baletem“. Když se v roce 1925 oba umělci znovu setkali, zraněný Ravel Ďagilevovi odmítl podat ruku, a Ďagilev skladatele dokonce vyzval na souboj. Když hlavní Ďagilevův choreograf George Balanchine přece jenom vytvořil žádanou baletní choreografii, turbulentní historie La Valsese stočila v Ravelův prospěch.