Jan Ostrý – flétna, Karel Untermüller – viola, Jiří Hudec – kontrabas, Matouš Zukal – klavír

O podujatí

Program: Sergej Prokofjev: Sonáta pro flétnu a klavír D Dur, op. 94 Hans Gál: Suita pro violu a klavír Vítězná skladba skladatelské soutěže pro flétnu Erwin Schulhoff: Concertino pro flétnu, violu a kontrabas Flétnista Jan Ostrý (1972) pochází z Prahy, kde také vystudoval konzervatoř ve třídě prof. Františka Malotína. Následně prohluboval svoji hudební erudici na studiích ve Francii u světoznámého flétnisty Philippa Bernolda a obdržel 1. cenu na Konzervatoři v Lyonu. Ostrý je pro svou muzikálnost, energii a stylovou vytříbenost žádaným hráčem. Karel Untermüller (1972) se prosadil jako violista, který spojil svá studia i následující hudební dráhu s Prahou. Jeho hra vyniká měkkým, vřelým tónem a mimořádným citem pro komorní hru. Untermüllerovy bohaté koncertní zkušenosti zahrnují např. vystoupení s Berlínskou filharmonií nebo účinkování na Pražském jaru, obojí jako sólista. Koncert zahájí Sonáta pro flétnu a klavír D dur, op. 94 od Sergeje Prokofjeva. Nebýt druhé světové války, čtyřvětá skladba z roku 1943 by pravděpodobně vypadala zcela jinak. Prokofjev byl spolu s mnoha dalšími ruskými umělci evakuován z Moskvy, neboť v roce 1941 došlo k německé invazi do SSSR. Když s režisérem Ejzenštejnem odcestoval do Almaty, tehdy hlavního města Kazašské sovětské socialistické republiky, začal zároveň komponovat hudbu k filmu Ivan Hrozný i flétnovou sonátu, kterou už nějakou dobu toužil napsat. Válečná léta přinesla uvolnění kompozičních omezení, Prokofjev mohl svobodně rozvíjet svůj idiosynkratický styl, a proto ze skladby dýchá svěžest neoklasicistní invence. Premiéra elegantní, posluchačsky přístupné kompozice v roce 1943 vyvolala bouřlivý aplaus. Prokofjev nebyl jediným komponistou, jehož válka vyhnala z vlasti. K emigraci byl donucen též Hans Gál, umělec s židovskými kořeny a rakouským rodištěm. Když se nad ním začala stahovat mračna v podobě rušení premiér, vydávání jeho děl a odvolání z hudebních funkcí, přesídlil roku 1938 do Británie, která se stala do konce života jeho domovem. Třebaže se Gálovi podařilo etablovat do okruhu edinburských hudebníků, jeho skladby upadly na desítky let v zapomnění a neprováděly se. V popředí zájmu stáli avantgardní autoři, zatímco Gál s úctou k tradici vycházel z polyfonie J. S. Bacha, melodiky F. Schuberta a hravosti vídeňského klasicismu. Přesně těmito charakteristikami se vyznačuje i Gálova Suita pro violu a klavír z roku 1949, a navíc dodává substanci mírné kousavosti, mající původ v dějinných zvratech 20. století. Překvapení do programu vnese světová premiéra vítězné skladby skladatelské soutěže Věčné naděje, která motivuje vznik nových děl pro konkrétní nástrojová obsazení a má tak podíl na doplňování repertoáru o díla s neotřele ztvárněnou substancí naděje. Letos vyhrála klavírní skladba Světlo na konci vln od Pavla Dudy, zdatného klavíristy i skladatele, jehož tvorba spontánně čerpá jak z klasické vážné hudby, tak z hudby jazzového okruhu. Posluchači se na vlnách jeho skladby vydají objevovat nové světy. Židovský skladatel Erwin Schulhoff vyrůstal v Praze a hudebně se vzdělával především v Praze. Český vliv prozrazuje i jeho Concertino pro flétnu, violu a kontrabas z roku 1925, jejíž druhá věta se jmenuje Furiant. Tento ohnivý, typicky český tanec rád komponoval i Schulhoffův učitel Antonín Dvořák. V roce 1925, kdy Concertino vzniklo, měl Schulhoff již za sebou těžké zkušenosti z první světové války i několikaleté působení v Německu. Navzdory pozdějšímu nástupu nacismu, který jeho život i tvorbu zásadně poznamenal, z jeho skladby skrze živé rytmy a hravé motivy prosvítá naděje.