Point of Touch

“Nechci, aby se mě v metru dotýkali cizí lidé. A přesto doufám, že kdybych jednou upadla, někdo ke mně přijde.” Mezi slovami těchto vět vzniklo POINT OF TOUCH. Ne z touhy oslavovat blízkost, ani z přesvědčení, že si dokážeme navzájem porozumět. Ale z pochybnosti a otázky, co v nás rozhoduje o tom, kdy se nás druhý člověk začne týkat. Inscenace propojuje dokumentární střípky, osobní vzpomínky, imaginaci i tanec. Otevírá prostor, ve kterém si můžeme všimnout, jak ke spojení mezi lidmi vůbec dochází. Během zkoušení jsme si vyprávěli příběhy. Některé byly vlastní, jiné převyprávěné, některé možná ani nejsou pravdivé. Přesto jsme zjistili, že na tom někdy nezáleží. Co nás spojuje, nezahladí všechny rozdíly mezi námi. Možná není nejdůležitější dotknout se druhých. Možná to chce vydržet chvíli vedle nich, aniž bychom je chtěli změnit, zachránit nebo pochopit. Tato inscenace není záměrně politická, a přesto v sobě politický rozměr nese. Hledá způsob soužití bez iluze úplného porozumění. Vedle dvou nejsilnějších současných narativů „všichni jsme stejní“, anebo „jsme natolik odlišní, že se nemůžeme pochopit“ nabízí možnost třetí. Nemusíme se shodnout, abychom vedle sebe dokázali zůstat. angličtina