Happy Hour
150 polystyrenových desek, tři performeři a nekonečně mnoho generovaných struktur. Happy Hour je divadelní minecraft, který se inspiruje aktuálním děním kolem umělé inteligence a pokouší se převést principy jejího fungování do divadelní podoby. Od jednoduchého ke složitému, od konstrukce k dekonstrukci. Během jedné hodiny se na jevišti postaví a zase zboří mnoho staveb, které vždy něco konkrétního připomínají: bažinu, jezero, hřbitov, ledovec, věž, chrám, pevnost... jakmile je ale stihne diváctvo identifikovat, už se rozebírají a staví se nové. Frenetická aktivita performerů tak připomíná proces strojového učení, kdy se neuronové sítě pomocí zpracovávání obřích objemů dat pokoušejí napodobit svět lidí, vlastnosti a chování. Nevyhnutelně nastává situace, kdy se napodobenina blíží k originálu, kdy překračuje hranice, které se dosud zdály jako nepřekročitelné. A stejně tak, jako počítačoví vědci nejsou u složitých algoritmů postavených na hlubokém učení schopni porozumět cestě, která vedla k výsledku, tak i dění na jevišti může připomínat pohled do černé skříňky. Vzniká něco, co přesahuje lidské možnosti, čemu nerozumí a co lidé již nepotřebují. Happy Hour nabízí skrze silný vizuální zážitek možnost nahlédnout do zvláštního světa, ve kterém již pro lidi není místo a zameditovat si tak nad možnostmi člověka v éře končící lidské výlučnosti..
Available offers (0)
About the event
150 polystyrenových desek, tři performeři a nekonečně mnoho generovaných struktur. Happy Hour je divadelní minecraft, který se inspiruje aktuálním děním kolem umělé inteligence a pokouší se převést principy jejího fungování do divadelní podoby. Od jednoduchého ke složitému, od konstrukce k dekonstrukci. Během jedné hodiny se na jevišti postaví a zase zboří mnoho staveb, které vždy něco konkrétního připomínají: bažinu, jezero, hřbitov, ledovec, věž, chrám, pevnost... jakmile je ale stihne diváctvo identifikovat, už se rozebírají a staví se nové. Frenetická aktivita performerů tak připomíná proces strojového učení, kdy se neuronové sítě pomocí zpracovávání obřích objemů dat pokoušejí napodobit svět lidí, vlastnosti a chování. Nevyhnutelně nastává situace, kdy se napodobenina blíží k originálu, kdy překračuje hranice, které se dosud zdály jako nepřekročitelné. A stejně tak, jako počítačoví vědci nejsou u složitých algoritmů postavených na hlubokém učení schopni porozumět cestě, která vedla k výsledku, tak i dění na jevišti může připomínat pohled do černé skříňky. Vzniká něco, co přesahuje lidské možnosti, čemu nerozumí a co lidé již nepotřebují. Happy Hour nabízí skrze silný vizuální zážitek možnost nahlédnout do zvláštního světa, ve kterém již pro lidi není místo a zameditovat si tak nad možnostmi člověka v éře končící lidské výlučnosti..